Archiv autora: Jana Triskova

Výzva: CEFRES hledá asistenta / asistentku ředitele

Uzávěrka pro podání přihlášek: 20. prosince 2020 v 17:00
Pracovní smlouva na dobu určitou (1 rok),  dle  českého zákoníku práce, s možností prodloužení
Plný úvazek (37 hodin týdně)
Datum nástupu: 1. února 2021
Místo výkonu práce: CEFRES, Na Florenci 3, Praha 1
Hrubá mzda: 32 315,- Kč

Asistent(ka) ředitele bude pod vedením ředitele CEFRESu pomáhat ve výkonu jeho funkce.

Náplň práce

  1. spolupráce na organizaci vědeckých aktivit CEFRESu ve spolupráci s českými i zahraničními partnery;
  2. účast na řízení běžného provozu CEFRESu (korespondence, účetnictví, atd.);
  3. správa elektronických sítí (webová stránka, newsletter, blog „Carnet de recherche“, Facebook, atd.);
  4. překlad textů z češtiny do francouzštiny a opačně;
  5. zajišťování administrativní podpory CEFRESu a jeho akademických partnerů;
  6. podílení se na vedení stážistů CEFRESu;
  7. příjem externích pracovníků.

Požadavky a předpoklady

  • vysokoškolské vzdělání v humanitním nebo společenskovědním oboru (ukončené magisterské studium);
  • zkušenosti s administrativou související s organizací vědeckých aktivit a projektů v ČR;
  • znalost českého vysokoškolského systému a jeho institucí;
  • zodpovědnost, pečlivost, pracovitost, zvídavost, přesnost, výborný písemný projev;
  • rodný jazyk čeština nebo slovenština, výborná znalost francouzštiny a angličtiny;
  • znalost práce s počítačem (MS Office, správa internetových stránek apod.).

Žádosti (tj. průvodní dopis a strukturovaný životopis) zasílejte do 20. prosince 2020 Jérômovi Heurtaux, řediteli CEFRESu, na adresu jerome.heurtaux@cefres.cz. Vybraní kandidáti budou pozváni k ústnímu pohovoru před výběrovou komisí.

JÉRÔME HEURTAUX: CV a výzkum

ředitel CEFRESu

CV: pdf verze zde

Jérôme Heurtaux je od září 2018 detašovaným pracovníkem francouzského Ministerstva zahraničních věcí a ředitelem Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES) v Praze. Od roku 2008 se jako maître de conférences na univerzitě Paris-Dauphine věnuje politické sociologii změn režimů, především ve střední Evropě (Polsko) a v zemích Maghrebu (Tunisko). V letech 2013-2017 byl zaměstnán jako vědecký pracovník tuniského Ústavu pro výzkum soudobého Maghrebu (IRMC, Institut de recherche sur le Maghreb contemporain). Mimo to působil jako vyučující a koordinátor semináře společenských věd francouzské EHESS (École des hautes études en sciences sociales) ve Varšavě. V roce 2016 založil a do roku 2018 vedl putovní doktorskou školu pro studium společenských věd v severní a subsaharské Africe. Podílel se jako core reseacher na projektech Evropské výzkumné rady „TARICA“ a „EUNPACK“ (Horizon 2020). Pravidelně spolupracuje s Mezinárodní organizací frankofonie (Organisation internationale de la francophonie).

Vyučuje či vyučoval kurzy komparativní politiky, politické sociologie, mezinárodních vztahů, nadnárodní politiky a sociologie krizí na Paris Dauphine, Institut pratique du journalisme (IPJ), Paris Dauphine campus Tunis, Sorbonne Abu Dhabi (PSUAD) a Centre international de formation européenne (CIFE).

Publikoval vícero děl, mezi nimi například tituly La démocratie par le droit. Pologne 1989-2016 (Presses de Sciences Po, 2017), Introduction à l’Europe postcommuniste (ve spolupráci s Frédéricem Zalewskim, De Boeck, 2012), 1989 à l’Est de l’Europe. Une mémoire controversée (společně s Cédricem Pellenem, L’Aube, 2009), Paris en campagne (společně s Éricem Agrikolianskym a Brigitte Le Grignou, Croquant, 2011), Les sens du vote. Enquête sur des électeurs français (Collectif SPEL, PUR, 2016). Jeho poslední titul, Pologne, 1989. Comment le communisme s’est effondré, byl vydán v edici Codex v roce 2019 (s předmluvou Georgese Minka).

V díle Pologne, 1989. Comment le communisme s’est effondré obhajuje mikrosociologický náhled na změnu režimu. Díky využití dosud neznámých zdrojů a kritickému přístupu k historiografii dílo objasňuje politicko–paměťovou kontroverzi kolem legitimity událostí roku 1989 v Polsku a nabízí nový pohled na dění spojené s přechodem k demokracii. Zvolený mikrosociologický přístup slouží k ověření dvojí teze: zaprvé, pád komunismu v Polsku byl nečekaným a paradoxním důsledkem politického vývoje, který měl za cíl zachránit režim před zhroucením. Zadruhé, volby v červnu 1989 hrály v rámci tohoto politického procesu zásadní roli, často opomíjenou či podceňovanou narativy zaměřenými na pakty mezi elitami a na jednání u kulatého stolu.  Volební kampaň i hlasování samotné byly okamžiky intenzivní společenské mobilizace a představovaly návrat veřejnosti do politického procesu. A to do té míry, že je možné analyzovat “polský rok 1989” jako první “voličskou revoluci” v bývalém komunistickém bloku. Z tohoto úhlu pohledu představuje Polsko zvláštní případ: v žádné jiné zemi regionu nehrály volby při rozpadu režimu takovou roli. Je třeba vzít v úvahu, že velkou roli zde hrála také nahodilost a nejistota. To nám umožňuje pochopit, jakým způsobem doboví aktéři neplánovaně způsobili prudké zhroucení režimu. Pro Jérôma Heurtauxe se publikace tohoto díla zapsala do kontextu oslav třicetiletého výročí pádu komunismu, v jejichž rámci spoluorganizoval tři mezinárodní konference (v Paříži, Varšavě a v Praze) a zúčastil se osmi dalších vědeckých událostí na toto téma (v Praze, Paříži, Bukurešti, Budapešti, Berlíně atd.)

Jérôme Heurtaux zároveň položil základ habilitační práci s tématem “poražených” změny režimu. Jak revoluce ovlivnila život vedoucích pracovníků bývalého režimu? Jaký vliv měli tito vedoucí pracovníci na revoluci? Kromě diskurzu vítězů je třeba vážně se zabývat i diskurzem poražených. Vezmeme-li jej v úvahu jako zdroj a předmět bádání, umožní nám to získat vícečetný pohled na revoluci a obohatit tak její dějiny. Danou historickou událost tak můžeme vidět pod různými úhly, nejen skrz omezené prisma jednoho aktéra či skupiny aktérů. Projekt též zkoumá způsoby opětovné aktivizace bývalých vůdčích osobností v kontextu politiky paměti, praktikované po revoluci. Výzkum vedený současně na třech různých místech (v post-autoritářském Tunisku, post-komunistickém Polsku a na Mali v období po pádu prezidenta Moussa Traoré) počítá se sepsáním habilitační práce a s publikací několika dalších prací.

“De-imperiální” Evropa: konfederace poražených? Děravá minulost a živé vzpomínky post-imperiálních menšin

Projekt realizovaný v rámci programu TANDEM, iniciovaného Akademií věd České republiky, Univerzitou Karlovou a CEFRES/CNRS – institucemi spojenými v Platformě pro spolupráci v humanitních a společenských vědách.

Tento projekt je průkopnickou studií o vzpomínkových krajích poražených menšin (fantomatických, materiálních i symbolických), které byly přesídleny a rozptýleny po postupném rozpadu imperiálních a mnohonárodnostních celků ve 20. století, rekonfiguraci zemí střední a východní Evropy v důsledku studené války a později v důsledku pádu komunistických režimů. Poraženými menšinami myslíme tu část populace, která byla ztotožňována či spojována s politickými režimy těchto formací. Její zástupci tak byli považováni v lepším případě za komplice, v horším případě přímo za zodpovědné za daný politický systém nadvlády a/nebo diktatury.

Územní, sociální i lidský rozpad těchto celků často vedl bývalé imperiální mocnosti k tomu, že buď jakoukoli porážku a ztrátu popíraly či o nich mlčely, nebo že tuto porážku vydávaly za vítězství a snažily se tak vytvořit či posílit národní identitu. Nechaly tak bývalé menšiny nést stále přítomné břímě této pohnuté minulosti. V různých obdobích a různými způsoby jsou tyto etnické menšiny (jako například vyhnanci z východního Pruska a ze Slezska, Němci ze Sudet a z Bukoviny či Evropané z Alžírska) považovány za “poražence dějin“. Sami sebe pak vnímají jako ty, jenž byli historií “podvedeni”. Jejich kultura a minulost, současně místní, nadnárodní a/nebo přeshraniční, není dnes skutečně integrována do národního rámce, ani mimo něj. V současnosti jsou tyto menšiny vystaveny hodnocení na základě příběhů a vyprávění společenství, mezi nimiž kdysi žili, i těch, mezi nimiž žijí dnes.

Vzhledem k rozpadu těchto lidských a sociálních entit bychom se mohli domnívat, že vzpomínky členů bývalých menšin nemohou být nadále zakotveny v daných oblastech a spojeny se svým historickým kontextem. Přesto, i když se jejich vztahy a míra ztotožnění s těmito dnes zaniklými oblastmi případ od případu liší, mnoho z nich si uchovalo vzpomínky na tato místa a někdy je přeměnilo ve své “kulturní vlasti” (Trier, 1996; Voutira, 2012), kultivujíc tak “retro-topický” přístup (Bauman, 2019) a alternativní formy Historie (Baussant, 2019). Minulost těchto menšin je dnes navíc instrumentalizována, či dokonce revalorizovánarůznými sociálními činiteli veřejné sféry. Poskytuje tak někdy materiál pro “resentment pedagogies”.

Jakým způsobem je možné tento jev vysvětlit? Je to z důvodu jejich ideologické síly, že živé i imaginární vzpomínky na tuto minulost a její stopy stále představují aktivní společenskou sílu, v rámci národa i mimo něj? Že přetrvávají v komplexních a někdy propojených formách, často na okraji historických interpretací, napříč kraji, příběhy, zvyky, jazyky, praxemi a prostředími? Nebo je to proto, že “země, ve své hloubce, nezapomíná” (Benvenisti, 2000:6)? Ve skutečnosti tyto “postsigns of memory”, evokující zmizelé kraje, odhalují trvalý dopad minulosti na přítomnost těchto menšin, v různých materiálních a společenských oblastech evropských zemí i mimo ně. Potvrzuje se tak, že “krajina je dílem mysli” a že “její dekor je tvořen jak z vrstev paměti, tak z vrstev kamenů” (Schama, 1995:7; Halbwachs, 1941).

Projekt tak nemá v úmyslu rekonstruovat historii bývalých menšin, ani poskytnout jejich srovnání v rámci historické perspektivy. Jeho cílem je nabídnout nové kritické znalosti o přetrvávajících formách evropské postimperiální minulosti, v oblastech situovaných podél evropských i mimoevropských hranic. Projekt se bude též zabývat různými a často propojenými způsoby využití této minulosti, zejména v podobě nástrojů současné politiky – ať už se jedná o instrumentalizaci sudetských Němců v debatách o rozšíření EU nebo o otázku italských esuli (uprchlíků/migrantů z Jugoslávie), které mělo vliv na vstup Slovinska do EU.

Za tímto účelem si projekt bere za cíl popsat vliv této minulosti na přítomnost. Bude třeba zkoumat složité a nejednoznačné formy této minulosti a její přítomnost či absenci. Zároveň bude nutné zaměřit se na způsoby vyloučení z míst, odkud tyto bývalé menšiny zmizely a začlenění do míst, kam přenesly, symbolicky i reálně, své dědictví a svou představivost. Na základě výběru různých případů (například menšin vyhnaných z východního Pruska a ze Slezska, Němců ze Sudet a z Bukoviny, Italů z bývalé Jugoslávie, “cizích” a “místních” menšin z Egypta, nebo Portugalců z Angoly a z Mosambiku) a na základě jejich silného ukotvení v daných oblastech, projekt vedle sebe novátorským způsobem postaví vzpomínky odsunutého obyvatelstva a těch, kteří následně obývali či nadále obývají tyto prostory (ve smyslu fyzickém i kulturním). Nabídne tak zrcadlový obraz představ, často nepřesných, zkreslených či slepých.

Cílem je, na základě různých kolektivních praktik (vzpomínkové rituály, založení “komunitních” muzeí, webové stránky, ochrana míst, opětovné vytvoření symbolických geografií ukotvených v hmotných prostorech atd.) a příběhů, sestavit vrstvenou a mnohotvárnou kartografii míst, příběhů a vzpomínek. Základem práce bude transverzálnost případů, zrcadlové srovnání různých úhlů pohledu, sběr etnografických dat a vytvoření databáze. Práce poslouží také jako empirický základ pro úvahu o normách patrimonizace týkající se této minulosti a o tom, co se valorizuje a co se záměrně nevalorizuje, co je ponecháno v troskách a proč.

Tento projekt je realizován Michèle Baussant, antrolopožkou a vedoucí výzkumu v CNRS, která je jeho iniciátorkou, a Johanou Wyss, antropoložkou a výzkumnou pracovnicí na Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky. Maria Kokkinou, antropoložka a postdoktorandka v Cefresu a na Univerzitě Karlově, je taktéž členkou týmu TANDEM.