Neoliberalismus, úspěch a jiné veselé předměty
Osmé zasedání interního semináře CEFRESu
Mezioborový seminář si klade za cíl otevírat diskusi o vědeckých metodách, přístupech a konceptech. Účastníkům umožňuje vzájemně porovnávat své vědecké přístupy a seznamovat se s aktuálními tématy výzkumu napříč obory humanitních věd.
Místo konání: knihovna CEFRESu a online (odkaz k připojení prosím požadujte na adrese cefres@cefres.cz)
Kdy: 14. dubna 2026, 16:30
Jazyk: angličtina
Mluvčí: Michaela RUMPÍKOVÁ (CEFRES / FF UK)
Diskutující: Josef ŠEBEK (FF UK / CEFRES)
Abstrakt
Příspěvek se zabývá ideologickou a estetickou přeměnou pojmu „Bildung“ v rámci současných postfeministických a neoliberálních kontextů, a to prostřednictvím postav „mladých dívek“ a jejich příběhů o dospívání.Pojem „Bildung“, zakořeněný v západní buržoazní kultuře 19. století, popisoval vývoj autonomního subjektu prostřednictvím vzájemného působení vnitřního růstu a socializace (Moretti, Boes, Graham, Miller). Vznik tohoto žánru, úzce spjatého s německým idealismem (Goethe, Hegel, Humboldt), souvisí také s vývojem ideální, vlastními silami vytvořené a individualizované subjektivity, úspěšně integrované do rozvíjející se kapitalistické společnosti (Esty, Redfield, Suleiman). Stejně tak se 21. století stále více přetváří kulturou mládeže, logikou trhu, normativními ideály a afektivními ekonomikami úspěchu a štěstí (např. Berlant, Ahmed, Sedgwick, Probyn, Heather).
V návaznosti na kritiku postfeminismu a pozdní modernity (McRobbie, Gill & Schraff, Griffin, Negra) tvrdím, že současné diskurzy o posílení postavení žen zakrývají nové formy kontroly a objektivizace týkající se vývoje dívek. Slib, že se člověk „může stát čímkoli“, funguje jako ideologický „velký“ narativ. Ten líčí neoliberální fantazii, která subjektivitu jak vytváří, tak omezuje, a maskuje tím přetrvávání strukturálních nerovností (tj. způsobilost, třída, sexualita, etnicita).
Na základě studií o dívčím dospívání (Gonick, Harris, McRobbie, Negra, Driscoll) moje přednáška pojímá „mladé dívky“ jednak jako kulturní konstrukt a normativní ideál, který vzniká prostřednictvím diskurzivních a materiálních praktik, a jednak jako samotný subjekt. Představa „mladé dívky“ vyvstává jako standardizovaná a reprodukovatelná postava, která odpovídá požadavkům spotřeby, viditelnosti a normativní ženskosti (Tiqqun, Delvaux). Jako ideální symbol pozdní modernity tuto postavu formovalo to, co by Preciado popsal jako somatické a afektivní normy (tj. krása, heteronormativita, způsobilost a povinnost být sebevědomá, úspěšná a šťastná). Dívčí dospívání, rozdělené na dospívání „schopných“ a „zranitelných“ dívek (Harris, Gonick), je proto od 90. let pojímáno jako koncept subjektivity, která je zároveň flexibilní, odolná, vlastními silami vybudovaná a úspěšná, ale také zranitelná a náchylná k neúspěchu.
Bildung v této paradoxní post-éře inscenuje napětí mezi normalizací a tvořením sebe sama a umisťuje příběhy o procesu stávání se někam do šedých zón mezi zmíněnými dvěma póly. Osobní Bildung příběhy, zde složené z frankofonních autorek nazývaných „čtvrtá generace“ (tj. Delorme, Pille, Rinkel, Daas), zkoumají reprezentace „francouzského dívčího dospívání“ a zdůrazňují formování identity jako sérii měnících se pozic v rámci konkrétních sociálně-materiálních podmínek, přičemž se dotýkají subjektivních a prožitých zkušeností právě onoho stávání se. Překračením formální a ideologické hranice tradičního Bildungsromanu vzniká tvrzení, že postfeministický Bildung odráží širší dialektiku, historicky zakotvenou v samotném pojmu: neustálý konflikt mezi tvořením sebe sama a harmonickou sociální integrací. Zatímco mladé dívky jsou často stavěny do pozice symbolů svobody, agentnosti a možností, tato zdánlivá otevřenost je formována subtilními regulačními rámci, které definují to, co se považuje za „správnou” volbu, postavu a budoucnost (Ahmed).
Kompletní program semináře pro rok 2025–2026 naleznete zde.