BIELEXIL – Běloruští uprchlíci ve střední a východní Evropě: jejich přesuny, zkušenosti a formy politizace po rozpoutání války na Ukrajině
Vedoucí projektu:
Michèle Baussantová (ICM Fellow / CEFRES)
Ronan Hervouet (CEFRES / Univerzita v Bordeaux)
Členové výzkumného francouzsko-belgického týmu:
Pascale Laborierová (ICM Fellow / ISSP)
Ekaterina Pierson-Lyzhina (Cevipol, Svobodná bruselská univerzita)
Tatyana Shukanová (Cevipol, Svobodná bruselská univerzita)
Projekt Bielexil vznikl v rámci bleskové výzvy reagující na situaci na Ukrajině a je financován francouzským střediskem Institut Convergences Migrations (ICM) za finanční podpory Fondation de France.
Abstrakt
Cílem výzkumného projektu Bielexil je porozumět následkům, které dopadly po vypuknutí války na Ukrajině na Bělorusy, kteří po roce 2020 uprchli ze své vlasti a našli útočiště na Ukrajině, v Polsku, Litvě a České republice. Projekt se zaměřuje především na přesuny obyvatel, jejich zkušenosti a formy politizace. Je financován francouzským L’Institut Convergenges Migrations (ICM) a ze střediska CEFRES jej vedou Michèle Baussanová a Ronan Hervouet.
Běloruští uprchlíci ve střední Evropě: uvedení do problematiky
V prezidentských volbách v roce 2020 kandidoval Alexandr Lukašenko na prezidentský úřad již pošesté – poprvé do něj byl zvolen v roce 1994. Volby roku 2020, které doprovázely rozsáhlé podvody, vyvolaly vlnu protestů, která neměla v dějinách Běloruska obdoby. Protesty byly režimem jeden za druhým potlačovány nebývalou měrou – od srpna roku 2020 bylo pod rozličnými záminkami vyslýcháno přes čtyřicet tisíc Bělorusů a zaznamenáno bylo přes tři tisíce případů mučení. V květnu téhož roku bylo za mřížemi zadržováno téměř tisíc dvě stě politických vězňů. To vše šlo ruku v ruce s rozpuštěním pěti set padesáti nevládních organizací, zákazem některých médií a prohlášením bezmála čtyř set kanálů, blogů a chatů Telegramu za extrémistické. Anastasia Kostiugová, mluvčí Svjatlany Cichanouské a dcera politoložky Valerie Kostiugové, zatčené v červnu 2021 a držené ve vazbě doposud, shrnuje situaci panující v zemi následovně: „Před rokem 2020 krutost režimu pociťovali jenom někteří jeho odpůrci. Dnes ji pociťují všichni. Když nezmlátili tebe, zmlátili tvého známého. Když jsi nebyl ve vězení ty, byl tam někdo z tvých přátel nebo příbuzných. A když nevyhodili z práce tebe, vyhodili tvého kamaráda.“1
Tyto represe vyhnaly z vlasti mnoho Bělorusů. Jejich počty není snadné určit – v závislosti na zdrojích se pohybují od několika desítek tisíc až ke dvěma či třem stovkám tisíců osob, které měly odejít ze země, ve které žije devět milionů tři sta tisíc obyvatel. Ti, kteří takto odešli, zamířili především do zemí jako Litva, Polsko, Ukrajina a Gruzie. Přijaly je také státy Evropské unie jako Česká republika, Německo, Švédsko či Francie. Do některých z nich se uchýlili představitelé běloruské opozice, které k odchodu ze země přinutila hrozba věznění, na příklad Svjatlana Cichanouská, která zemi musela opustit už po jedenáctém srpnu 2020. Nyní se z Vilniusu, kde sídlí její kabinet, čile angažuje v zahraniční politice. Pavel Latuško, svého času ministr kultury a běloruský velvyslanec v Paříži, který se s režimem rozešel po devátém srpnu 2020, ve Varšavě organizuje Národní antikrizový štáb. Ten je jakousi paralelní vládou, která připravuje správu země do doby po Lukašenkovi.
Výše zmíněné země poskytly útočiště rovněž členům sociálních skupin, které režim pokládá za nebezpečné a vůči kterým cílí své represe v prvé řadě. Jsou mezi nimi například novináři – tři až čtyři stovky z nich uprchly ze země a usadili se nejprve v Kyjevě. Takto zemi opouštěli především představitelé intelektuální vrstvy. Učitelé, studenti, advokáti a zaměstnanci nevládních organizací či think tanků ale nebyli jediní, kteří se uchýlili do zahraničí – obdobně byl poznamenán také IT sektor: přes čtyřicet IT společností v průběhu jediného roku 2020 přesídlilo, ať už zcela nebo částečně, do Litvy. Část těchto uprchlíků se připojila k opoziční síti a v boji proti stávajícímu režimu pokračuje ze zahraničí – podporují aktivisty, kteří v Bělorusku zůstali, jsou zastánci mezinárodních sankcí a dokumentují zločiny režimu, aby napomohli mezinárodní justici (například jakožto policisté-disidenti sítě Bypol), pořádají finanční sbírky pro vězněné a jejich rodiny, zakládají nová media (mezi než patří i Malanka Media) či předkládají plány běloruské reformy. Do těchto zemí se uchýlil také velký počet prostých občanů, kteří se do odporu vůči režimu zapojovali – byť někdy pouze nepřímo – a kteří se v Bělorusku cítili ohroženi. Jsou to například zdravotní sestry, lékaři či dělníci, kteří v roce 2020 organizovali finanční sbírky na pomoc rodinám zadržených, psali na zdi slogany proti režimu, zapojovali se do diskusí na Telegramu či se režimu vyjadřovali svůj nesouhlas s režimem, když v průvodu nosili nad hlavami deštníky v barvách odporu – červené a bílé. I ti nakonec museli svolit k odchodu ze země ve strachu před výhružkami nebo sankcemi jako jsou pokuty, propuštění ze zaměstnání či vězení. A někdy ještě měsíce poté žili v obavách či ve strachu z „represí bez hranic,“2 především na předválečné Ukrajině, kde se nepřestávali cítit zranitelní, a to zejména vůči běloruským službám a jednotkám.
Dopady války na Ukrajině na běloruskou diasporu v exilu
Rozpoutání války na Ukrajině vyhnalo z domovů na cestu do exilu nejen bezmála pět milionů Ukrajinců. Následkem rozsáhlých kontrol a represí, které zavedl putinovský režim, se svou vlast rozhodli opustit i někteří z Rusů, kteří s ním nesouhlasí. Zasaženi byli také Bělorusové žijící v exilu. A právě na poslední dvě zmíněné skupiny se soustředí část bleskové výzvy institutu ICM, která se zabývá problematikou dění na Ukrajině a která spadá pod jeho třetí výzkumnou osu Dopady války na Ukrajině na diasporu uprchlíků v evropských postsovětských zemích.
Výzva je formulována slovy: „Invaze ruské armády na Ukrajinu vyvolala rovněž protesty a represe v Rusku a Bělorusku, které měly za následek kvapný odchod obyvatel ze země. Ti tak znásobili řady „nových disidentů,“ kteří přišli ze zemí, kde se diktatury dostávají plně k moci. Tisíce Rusů a desítky tisíc Bělorusů, ať už novinářů, členů nevládních organizací, vědců či prostých odpůrců války, která je nyní vedena proti Ukrajině, se ocitlo v exilu. Jaké jsou myšlenky, jež s sebou přináší? Jakou měrou se angažují? A mohou tvořit základnu pro demokratickou obrodu zemí, které právě čelí destrukci?“
Projekt si za cíl klade shromáždit empirický materiál týkající se vlivu, který mělo rozpoutání války na Ukrajině na Bělorusy v exilu, a soustředí se na několik bodů.
Část běloruských uprchlíků na Ukrajině se rozhodlo v zemi zůstat i po dvacátém čtvrtém únoru 2022. Někteří z nich se zapojili do sítě asociací pomáhajícím uprchlíkům – jak běloruským, tak ukrajinským – prchajících z území, která jsou bombardována či čelí útokům. Jiní se chopili zbraně a vstoupili do pluku Kalinovského tvořeného Bělorusy, kteří na východní Ukrajině již bojovali a do své vlasti se tak vrátit nemohou. Ti šli bojovat, protože mají za to, že „pokud svobodná nebude Ukrajina, Bělorusko svobodné nebude nikdy.“3 Podoby, které měl politický odpor v roce 2020, se totiž vlivem války pozměnily. Povstání, která v roce 2022 proběhla, neměla rozměr geopolitický – boj proti Lukašenkovi tehdy nebyl synonymem boje proti ruskému sousedovi. Následkem ruské agrese vyvstaly nové formy politizace, jež se projevují různými způsoby vojenské či humanitární angažovanosti.
Další část Bělorusů na Ukrajině se rozhodla zemi ve válce opustit. Poté, co unikli rozsáhlým represím ve své vlasti, nezbylo jim nic jiného než zemi, která je přijala a kde si dávali svůj život krůček po krůčku do pořádku, opustit. Výzkum chce ukázat, jaké nové přesuny obyvatel konflikt vyvolal, a dá vyvstat zkušenosti dvojího exilu, kterou tito lidé zakusili.
Bělorusové, kteří našli útočiště v jiných zemích východní a střední Evropy (jako například v Polsku, Litvě nebo České republice), byli válkou na Ukrajině přímo zasaženi taktéž. Dopadly na ně, jakožto na občany s běloruským pasem, sankce Evropské unie, které byly namířeny na ekonomické a politické instituce. Ty byly reakcí na přítomnost obrněných vozů a jednotek na běloruské půdě a na referendum ze sedmého února 2022, na jehož základě byla povolena přítomnost jaderných zbraní tamtéž, což z Běloruska učinilo spojenecký stát Ruska.
Bělorusové žijící v exilu tak začali být částečné spojováni s režimem, proti kterému bojují. Na sociálních sítích začala být zveřejnována svědectví uprchlíků, kteří při snaze obdržet či obnovit víza narazili na mnoho problémů. Návrat do Běloruska by pro ně přitom mohl být nebezpečný – mohl by pro ně, vzhledem k tomu, že většina z nich nemá status politického uprchlíka, znamenat zatčení a věznění. Obraz, který si z většiny zachycených svědectví můžeme vytvořit, pak dává vytušit, že každá žádost o status politického uprchlíka jako kdyby zadusila jakoukoli naději na návrat do Běloruska ve středně dlouhém časovém horizontu.
Jak válka na Ukrajině životy Bělorusů v exilu ovlivnila? Jaké prostředky používají k tomu, aby se vyhnuli ztotožňování s režimem, před kterým uprchli? Jak se uvádějí v běh sítě solidarity, které se snaží s těmito novými obtížemi, kterým Bělorusové v exilu čelí, vypořádat? Tyto otázky nejsou o nic méně důležité než to, že rozpoutání války na Ukrajině šlo ruku v ruce s nárůstem kontroly a represí na území Běloruska a tím, že pro ty, kteří se zapojili do událostí roku 2020, zůstává návrat do vlasti nanejvýš nebezpečným.
Poslední bod se týká opozice v exilu, která se soustředí jednak ve Vilniusu kolem Svjatlany Cichanouské a jednak ve Varšavě kolem Pavla Latušky. Ta zapojení běloruského režimu do útoku na Ukrajinu odsoudila. Následkem konfliktu se Bělorusku dostalo zviditelnění v politické i mediální sféře a jeho vztah vůči Evropské unii se ukázal jako nezanedbatelný – ať už politicky či strategicky. Od dvacátého čtvrtého února opozice o Bělorusku hovoří jakožto o zemi „pod dvojí okupací“ – pod tou Ruskou a pod tou ze strany Lukašenkova nelegitimního režimu. Postupy, které opoziční hnutí proti Lukašenkovi a proti autoritářskému režimu vnitřně přijala, mají za cíl vlastní přerod v hnutí protiválečná a pacifistická. Svjatlana Cichanouská nadto prohlásila, že ve chvíli, kdy konflikt vypuknul, bylo jejím záměrem vytvořit Běloruskou vládu v exilu. Jak se v od té chvíle diskurs běloruské opozice vyjadřující se k Rusku a Evropské unii proměnil? Jakou měrou válka ovlivnila způsob, kterým se běloruská opozice snaží postulovat hledání vnitřní i vnější legitimity? Jak se otevírá, aby pomohla Bělorusům v exilu překonávat překážky související s administrativou Evropské unie? A jak od počátku konfliktu podporuje odpor ve výše zmíněných zemích, zejména co se týká „bitvy o trať“?
- D’Istria Thomas, « Varsovie, Vilnius, Kiev : capitales d’un exil entre espoirs et renoncement », Le Monde, 21
février 2022 : https://www.lemonde.fr/international/article/2022/02/18/varsovie-vilnius-kiev-capitales-desbielorusses-
en-exil_6114282_3210.html - Senécal Patrice, « Exilée, la dissidence biélorusse entre angoisse et colère », Le Devoir, 31 mai 2021 :
https://www.ledevoir.com/monde/europe/605829/contrainte-a-l-exil-en-pologne-une-dissidence-bielorusseentre-
angoisse-et-colere - D’Istria Thomas, « Guerre en Ukraine : pour les volontaires du bataillon Kastous-Kalinowski, ‘la Biélorussie ne
sera jamais libre si l’Ukraine ne l’est pas’ », Le Monde, 3 mai 2022 :
https://www.lemonde.fr/international/article/2022/05/03/pour-les-volontaires-du-bataillon-kastouskalinowski-
la-bielorussie-ne-sera-jamais-libre-si-l-ukraine-ne-l-est-pas_6124560_3210.html - D’Istria Thomas, « La résistance biélorusse se mobilise pour l’Ukraine », Le Monde, 1er avril 2022 :
https://www.lemonde.fr/international/article/2022/04/01/la-resistance-bielorusse-se-mobilise-pour-lukraine_
html