(čtvrtek večer: hlavní projev a recepce; Pátek: prezentace, sobota ráno: kritická městská prohlídka v okrese Karlon: od dělnické čtvrti až po symbol gentrifikace)

Pořádá CEFRES (Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách) v Praze ve spolupráci s Ústavem sociologických věd (Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze), Fundacjou Zatokou (PL) a Periférií (HU)

Workshop se zabývá úlohou politických institucí a sociálních hnutí v procesu městských změn v zemích střední a východní Evropy. Případ Prahy ukazuje, že postkomunistické města mají po roce 1989 zvláštní historickou hodnotu z hlediska rozvoje měst. Na jedné straně je přes noc zavedena ideologie volného trhu, na druhé straně existují nepřipravené instituce, které nejsou schopny pojem o občanech pojem “Městský prostor” – státní a obecní moc je buď technokratická a elitářská, nebo vylučující vůči občanským organizacím (Horok 2007; 2012 je Bouzarovski). Vzájemná delegitimizace státních úředníků a aktivistů, nedostatek důvěry v komunální politiku, zneužití komunální politiky jako kanálu pro prosazování zájmů developerů jsou jevy ovlivňující rozvoj měst v 90.

Specifický historický, institucionální a politický vývoj v zemích střední a východní Evropy vyvolal kritiku slepého uplatňování koncepčního aparátu ze západních společenských věd bez dalšího kritického přehodnocení. Příběhy “dohánění západu” jsou přehodnocovány z perspektiv složitějších přístupů, včetně Západu a Východu jako složek stejného globálního systému (Gagyi 2015). Zvláštní místní politická kultura také představuje záležitost zájmu (C’sa 2008). Pokud jde o rozvoj měst, faktory, jako je demokratický deficit na komunální úrovni, který vede k chybějícím mechanismům zapojení veřejnosti, nebo obraz městského plánování jako nepřátelského ideologii volného trhu jsou pro postkomunistické země specifické jen málo faktorů (Jacobsson 2015; Pixov 2018, 2020; 2012 je Bouzarovski. Temelovo 2009). Jak v této souvislosti aplikujeme a přemyslíme koncepty studia sociálních hnutí, včetně radikálních sociálních hnutí?

Závěrem, urbanita není jen o vládnutí a odporu, ale také o fyzické městské mapě. Infrastrukturu pro sociální hnutí tvoří různé otevřené prostory, squaty, sociální a mládežnická centra. Vezmeme-li v neuvažování o sociálně-prostorové dialektice, kterou zavedl Edward Soja (prostor a sociální vztahy mají vzájemný vliv) (Soja 1989), bylo by možné sledovat vztah mezi správou městského prostoru, dostupností městského prostoru místním iniciativám a aktivistickým projektům a rozvojem sociálních hnutí.

K účasti na této akci jsou zváni vědci zabývající se rozvojem/politikami měst, radikálními a umírněnými městskými hnutími, městskými občanskými iniciativami a samoorganizovanými skupinami, hnutími nájemníků, autonomními a dekommodizovanými prostory. Jsou vítány kritické sociální a historické úvahy o rozvoji měst v zemích střední a východní Evropy, jakož i osobně zapojení výzkumní pracovníci a aktivisté-výzkumníci. Cílem workshopu je sdílet znalosti a postupy podél tří os (ale ne výhradně):

Místní rozvoj měst v 90. a v první desetiletí 21.století poznamenán několika nevynalezenými jevy. Abychom jmenovali některé: nízká účast veřejnosti, vzájemná delegitimizace aktivistů, státních úředníků a místních politiků, velkých politických stran spíše než iniciativ na místní úrovni přítomných v komunální politice – případ Prahy (Horok 2007). Tyto tendence podnítily změnu na komunální úrovni, například aktivisté vstupující do politiky s cílem otevřít struktury politických příležitostí řadovým aktérům (Pixov 2020), novým místně založeným progresivním politickým hnutím a stranám vznikajícím ve velkých městech. Jak dnes ovlivňují politiku ve městech další institucionální, politické a sociální jevy, které lze vysledovat z 90. Jakou roli hrají velká města v progresivní politice v zemích cee? Můžeme pozorovat tendence, které by mohly být považovány za “nového komunálního” (viz Purcell 2006; Russell 2019)? A jaká je role periferie v procesu městských změn?

Jsou “obvyklí konceptuální podezřelí” ze studií sociálního hnutí (struktura politických příležitostí, mobilizace postihu atd.) vhodné pro kontext zemí střední a východní Evropy? Co můžeme říci o takových pojmech, jako je předobjevení a přímá akce uplatňovaná ve výzkumu radikálních hnutí? I když jsou obě sady konceptů použity v kontextu společného střední a východní Evropy, kritické přehodnocení jejich kompatibility s místním kontextem stále chybí.

Zatímco v Polsku je hnutí squatterů a nájemníků poměrně silné, v jiných zemích střední a východní Evropy je situace odlišná. Česká republika je zemí jednoho politického společenského centra, ale s pluralitou samoorganizované městské iniciativy. Jak je tento vývoj spojen s fyzickým prostorem (infrastrukturou), který je pohyb schopen získat a udržet? Jak různé typy městských prostor ovlivňují sílu pohybu a jaký typ prostorů můžeme pozorovat v zemích střední a východní Evropy? S čím bojují? Zatímco kapitalistický rozvoj měst tlačí místní obyvatele na periferii financializací vytesanou do kamene, jaké prostorové strategie odporu zůstávají?