Projekt realizovaný v rámci programu TANDEM, iniciovaného Akademií věd České republiky, Univerzitou Karlovou a CEFRES/CNRS – institucemi spojenými v Platformě pro spolupráci v humanitních a společenských vědách.
Tento projekt je průkopnickou studií o vzpomínkových krajích poražených menšin (fantomatických, materiálních i symbolických), které byly přesídleny a rozptýleny po postupném rozpadu imperiálních a mnohonárodnostních celků ve 20. století, rekonfiguraci zemí střední a východní Evropy v důsledku studené války a později v důsledku pádu komunistických režimů. Poraženými menšinami myslíme tu část populace, která byla ztotožňována či spojována s politickými režimy těchto formací. Její zástupci tak byli považováni v lepším případě za komplice, v horším případě přímo za zodpovědné za daný politický systém nadvlády a/nebo diktatury.
Územní, sociální i lidský rozpad těchto celků často vedl bývalé imperiální mocnosti k tomu, že buď jakoukoli porážku a ztrátu popíraly či o nich mlčely, nebo že tuto porážku vydávaly za vítězství a snažily se tak vytvořit či posílit národní identitu. Nechaly tak bývalé menšiny nést stále přítomné břímě této pohnuté minulosti. V různých obdobích a různými způsoby jsou tyto etnické menšiny (jako například vyhnanci z východního Pruska a ze Slezska, Němci ze Sudet a z Bukoviny či Evropané z Alžírska) považovány za “poražence dějin“. Sami sebe pak vnímají jako ty, jenž byli historií “podvedeni”. Jejich kultura a minulost, současně místní, nadnárodní a/nebo přeshraniční, není dnes skutečně integrována do národního rámce, ani mimo něj. V současnosti jsou tyto menšiny vystaveny hodnocení na základě příběhů a vyprávění společenství, mezi nimiž kdysi žili, i těch, mezi nimiž žijí dnes.
Vzhledem k rozpadu těchto lidských a sociálních entit bychom se mohli domnívat, že vzpomínky členů bývalých menšin nemohou být nadále zakotveny v daných oblastech a spojeny se svým historickým kontextem. Přesto, i když se jejich vztahy a míra ztotožnění s těmito dnes zaniklými oblastmi případ od případu liší, mnoho z nich si uchovalo vzpomínky na tato místa a někdy je přeměnilo ve své “kulturní vlasti” (Trier, 1996; Voutira, 2012), kultivujíc tak “retro-topický” přístup (Bauman, 2019) a alternativní formy Historie (Baussant, 2019). Minulost těchto menšin je dnes navíc instrumentalizována, či dokonce revalorizovánarůznými sociálními činiteli veřejné sféry. Poskytuje tak někdy materiál pro “resentment pedagogies”.
Jakým způsobem je možné tento jev vysvětlit? Je to z důvodu jejich ideologické síly, že živé i imaginární vzpomínky na tuto minulost a její stopy stále představují aktivní společenskou sílu, v rámci národa i mimo něj? Že přetrvávají v komplexních a někdy propojených formách, často na okraji historických interpretací, napříč kraji, příběhy, zvyky, jazyky, praxemi a prostředími? Nebo je to proto, že “země, ve své hloubce, nezapomíná” (Benvenisti, 2000:6)? Ve skutečnosti tyto “postsigns of memory”, evokující zmizelé kraje, odhalují trvalý dopad minulosti na přítomnost těchto menšin, v různých materiálních a společenských oblastech evropských zemí i mimo ně. Potvrzuje se tak, že “krajina je dílem mysli” a že “její dekor je tvořen jak z vrstev paměti, tak z vrstev kamenů” (Schama, 1995:7; Halbwachs, 1941).
Projekt tak nemá v úmyslu rekonstruovat historii bývalých menšin, ani poskytnout jejich srovnání v rámci historické perspektivy. Jeho cílem je nabídnout nové kritické znalosti o přetrvávajících formách evropské postimperiální minulosti, v oblastech situovaných podél evropských i mimoevropských hranic. Projekt se bude též zabývat různými a často propojenými způsoby využití této minulosti, zejména v podobě nástrojů současné politiky – ať už se jedná o instrumentalizaci sudetských Němců v debatách o rozšíření EU nebo o otázku italských esuli (uprchlíků/migrantů z Jugoslávie), které mělo vliv na vstup Slovinska do EU.
Za tímto účelem si projekt bere za cíl popsat vliv této minulosti na přítomnost. Bude třeba zkoumat složité a nejednoznačné formy této minulosti a její přítomnost či absenci. Zároveň bude nutné zaměřit se na způsoby vyloučení z míst, odkud tyto bývalé menšiny zmizely a začlenění do míst, kam přenesly, symbolicky i reálně, své dědictví a svou představivost. Na základě výběru různých případů (například menšin vyhnaných z východního Pruska a ze Slezska, Němců ze Sudet a z Bukoviny, Italů z bývalé Jugoslávie, “cizích” a “místních” menšin z Egypta, nebo Portugalců z Angoly a z Mosambiku) a na základě jejich silného ukotvení v daných oblastech, projekt vedle sebe novátorským způsobem postaví vzpomínky odsunutého obyvatelstva a těch, kteří následně obývali či nadále obývají tyto prostory (ve smyslu fyzickém i kulturním). Nabídne tak zrcadlový obraz představ, často nepřesných, zkreslených či slepých.
Cílem je, na základě různých kolektivních praktik (vzpomínkové rituály, založení “komunitních” muzeí, webové stránky, ochrana míst, opětovné vytvoření symbolických geografií ukotvených v hmotných prostorech atd.) a příběhů, sestavit vrstvenou a mnohotvárnou kartografii míst, příběhů a vzpomínek. Základem práce bude transverzálnost případů, zrcadlové srovnání různých úhlů pohledu, sběr etnografických dat a vytvoření databáze. Práce poslouží také jako empirický základ pro úvahu o normách patrimonizace týkající se této minulosti a o tom, co se valorizuje a co se záměrně nevalorizuje, co je ponecháno v troskách a proč.
Tento projekt je realizován Michèle Baussant, antrolopožkou a vedoucí výzkumu v CNRS, která je jeho iniciátorkou, a Johanou Wyss, antropoložkou a výzkumnou pracovnicí na Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky. Maria Kokkinou, antropoložka a postdoktorandka v Cefresu a na Univerzitě Karlově, je taktéž členkou týmu TANDEM.