Rozostřování hranic: Literatura jako nástroj pozorumění historii a společnosti
Symsluplná práce za dob normalizovaného Československa
Sedmý seminář CEFRESu
Mezioborový seminář si klade za cíl otevírat diskusi o vědeckých metodách, přístupech a konceptech. Účastníkům umožňuje vzájemně porovnávat své vědecké přístupy a seznamovat se s aktuálními tématy výzkumu napříč obory humanitních věd.
Místo konání: knihovna CEFRESu a online (odkaz k přípojení a text ke čtení, prosím, požadujte na adrese cefres@cefres.cz)
Datum: úterý, 18. března 2025, 16:30
Jazyk: angličtina
Valentin Auger (CEFRES / Filozofická fakulta Univerzity Karlovy)
Diskutující: Jan Váňa (Ústav pro českou literaturu, AV ČR)
Abstrakt
Rozdíl mezi literaturou a historií je poměrně nedávným vývojem ve způsobu, jak přemýšlíme o znalostech. Po staletí byly tyto dva pojmy velmi úzce spjaty, histroické interpretace byly formovány prostřednictvím literárních formem, ve kterých se prolínala fakta a vyprávění. Až v 19. stoeltí, s rozvojem moderních humanitních věd a vlivem pozitivismu a metodologické školy (Langlois a Seignobos), se historie začala vymezovat jako samostatná disciplína. Historici se chtěli odpoutat od toho, co považovali za subjektivitu literárního vyprávění, a dávali si za cíl stanovení více “věděckého” přístupu. Ale toto rozdělení nikdy nebylo úplné. Historici i dnes používají narativní techiky k pochopení událostí a literatura dále poskytuje jedinečné nahlédnutí na minulé společnosti, zachycuje emoce, mentalitu a společenskou dynamiku, kterou tradiční historikové mohou přehlédnout.
Ve své kapitole “From Nonfiction to Literature-as-Truth”, která je součástí “History Is a Contemporary Literature: Manifesto for the Social Sciences”, Ivan Jablonka zpochybňuje představu o tom, že historie a literatura existují v samostatných sférách. Domnívá se, že historické písemnictví není nikdy čistě objektivní, je stále založené na narativních volbách a stylistických rozhodnutích, které utvářejí naše chápání minulosti. Zatímco historie se drží přísných metod, s literaturou sdílí zásadní cíle: sdělovat pravdu nejen skrze fakta, ale skrze vyprávění příběhů které zachycují komplexitu reality. Jablonka nás nutí přehodnotit roli literatury, ne jako pouhý vynález, ale jako mocný prostředek v přístupu k lidským a společenským pravdám, které by jinak zůstaly neviditelné. Jeho práce vyzývá k novému přístupu ve společenských vědách, který by literární aspekt uznal jako podstatnou část utváření vědění, nikoliv jako dekoraci.
Moje dizertační práce zkoumá, jak nám literatura pomáhá pochopit význam práce v Československu během normalizace (1971 – 1989). Zaměřuji se na české a slovenské beletrie přeložené do francouzštiny a za pomocí teorie smysluplnosti v práci, obzvlášť teorie Andrey Veltman, zkoumám, jak literatura odráží a kritizuje práci v komunistickém režimu. Skrze tyto příběhy pozoruji napětí mezi oficiální ideologí, osobní zkušeností a pracovním úsilí, které ukazují, jak beletrie ovlivňuje naše vnímání práce v prostředí ovlivněném dohledem, stagnací a přizpůsobením.
Kompletní program semináře pro 2024-2025 naleznete zde.