Přednášku v rámci semináře o soudobých dějinách Židů organizovaného Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Masarykovým ústavem přednese Laura Hobson Faure (Université Sorbonne Nouvelle – Paris 3).

Místo: knihovna CEFRESu, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
Čas: 17:30-19:00
Jazyk: angličtina

Abstrakt

Od devadesátých let minulého století se historikové snažili zařadit zkušenosti židovských dětí do historiografie holocaustu (Dwork, 1991, Stargardt, 2006). Při výzkumu hledali a používali prameny vytvořené dětmi, aby mohli příběhy těchto dětí rekonstruovat. Dětství jako jakási podkategorie studií holocaustu se neustále rozvíjí a dnes zahrnuje práce o zkušenostech židovských dětí v okupované Evropě a také v zemích, do kterých děti prchaly (Michlic 2017, Gigliotti a Tempian, 2016, Cohen 2018, Ouzan 2018). Historikové však často vytvářeli svou práci v rámci lokální nebo národní struktuře, přičemž se drželi pouze úzké periodizace – zaměřovali se buď jen na válečné roky nebo na poválečné období.

Můj současný výzkum se týká malé skupiny asi 300 dětí, které uprchly ze střední Evropy do Francie v letech 1938-39 a z Francie do Spojených států v letech 1941-42. Projekt nabízí nový výklad těchto dějin tím, že zvažuje životy dětí v nadnárodní perspektivě. Co se týče periodizace, výzkum zahrnuje jak období holocaustu, tak jeho dlouhodobé následky. Při zkoumání procesu, při kterém se děti staly uprchlíky, se budu zabývat méně známými schématy evakuace dětí. Také si budu klást otázku, jak tyto děti, již jako dospělí, kteří holocaust přežily, formovaly současnou památku holocaustu.

Tento projekt se zaměří na mikrohistorii dětských sítí a doufám, že podnítí ke vzniku dalších otázek jako jsou třeba: jak jednotlivci a rodiny reagovali na kolektivní pronásledování? Jaké organizace a jaké způsoby sociální práce ovlivňovaly životy dětí? A konečně, jak bývalé dětské oběti utvářely růst památky Holocaustu v západních demokratických systémech?

Kdo edituje naše dějiny neboli výzva k publikaci zdrojů o holocaustu. Případ Emanuela Ringelbluma a jeho poznámek z ghetta

Přednášku v rámci semináře o soudobých dějinách Židů organizovaného Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Masarykovým ústavem přednese Joanna Nalewajko-Kulikov (Tadeusz Manteuffel Institute of History, Polish Academy of Sciences).

Místo: knihovna CEFRESu, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
Čas: 17:30-19:00
Jazyk: angličtina

Abstrakt

V září 1939 polsko-židovský historik, učitel a sociální aktivista Emanuel Ringelblum (1900-1944) začal vést poznámky o různých aspektech válečné reality. Jeho činnost pokračovala až do ledna 1943. Byl to začátek širšího dokumentačního projektu, později známého pod kódovým označením “Oneg Shabbat” či “Podzemní archiv varšavského ghetta”. Po válce byly tyto materiály objeveny a nyní jsou uloženy v archivu Židovského historického ústavu ve Varšavě. Malá část se nachází ve fondu Hersh Wasser (YIVO Institute for Jewish Research, New Yorku).

Ringelblumovy poznámky byly vydány v původním jazyce (v jidiši) ve Varšavě v roce 1952 (Notitsn fun varshever geto), 1961-1963 (Ksovim fun geto) a v Tel Avivu v roce 1985 (reprint vydání 1961-1963 včetně poznámek od Hersh Wasser Collection). Do polštiny poznámky přeložil koncem padesátých let Adam Rutkowski, ale po antisemitské kampani v roce 1968 byl překlad stažen z tiskárny. Překlad konečně vyšel až v roce 1983 a byl vydán Arturem Eisenbachem s názvem Kronika getta warszawskiego.

V mé přednášce bych se ráda podělila o své zkušenosti z přípravy nového, kritického a kompletního vydání poznámek (Pisma Emanuela Ringelbluma z Getta, Joanna Nalewajko-Kulikov, překlad: Agata Kondrat a kol., Varšava, 2018, série “Archiwum Ringelbluma, Konspiracyjne Archiwum Getta Warszawy “, svazek 29). Ráda bych ukázala rozdíly mezi novým a předchozím vydáním a zahájila diskuzi o problémech spojených s vydáním díla, které se k nám dostalo jako nedokončený náčrt a nebylo tedy v této podobě určeno k publikaci.

Joanna Nalewajko-Kulikov je docentkou na Historickém ústavu Tadeusze Manteuffela Polské akademie věd. Její výzkum se zaměřuje na historii východoevropského židovství v 19. a 20. století, historii jidišské kultury (zejména jidišského denního tisku) a polsko-židovských vztahů. Mezi její knihy mimo jiné patří Obywatel Jidyszlandu. Rzecz o zydowskich komunistach z Polsce (2009) a Mowic we wlasnym imieniu. Prasa jidyszowa a dvorzenie zydowskiej tozsamosci narodowej (2016). Pro vydavatelskou sérii “Archiwum Ringelbluma” vydala memoáry Tsvi Prylucki (2015) a Poznámky Emanuela Ringelbluma z varšavského ghetta (2018). V současné době pracuje na knižním projektu, který je věnován jidišskému tisku v meziválečném Polsku.

Přednášku v rámci semináře o soudobých dějinách Židů organizovaného Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Masarykovým ústavem přednese Carmen Reichert (Augsburg University).

Místo: knihovna CEFRESu, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
Čas: 17:30-19:00
Jazyk: angličtina

Abstrakt

Volba jidiš v autobiografických spisech, období po I. L. Peretz
Nemělo by být překvapením, že autobiografie nám v literatuře v podstatě sdělují, jak se spisovatelé stávali spisovateli. Od Rousseauových Zpovědí ke Goethovým vzdělávajícím románům – číst a psát – je hlavním pramenem tohoto žánru seznam četby autorů a jejich první pokusy o psaní. Ale jidišští spisovatelé na začátku 20. století nevyrostli s vědomím, že jejich mateřský jazyk je i jejich jazyk literární . Pro židovské chlapce totiž byla hebrejština a nikoliv jidiš jazykem vzdělání v soukromých školách. To je důvod, proč se psaní jazykem jidiš na počátku 20. století vyvíjelo někde mezi tradičním hebrejsky vládnoucím vzdělávacím systémem Cheder a Ješiva a nežidovskými knihovnami. Podle tradice byly psané jidišské texty určeny především pro ženy a nevzdělané muže. Spisovatelé mužského a ženského pohlaví proto při psaní jidiš rozvíjeli různé psací strategie. Zatímco ženy se uchylovaly spíše k raným jidišských autobiografiím, jakou je třeba Glikla z Hamelnu “Zikhroynes” (Paměti), muži spíše sledovali západoevropské tradice.

V jidišských autobiografiích také můžeme často vidět, že autoři spojují svůj osobní život s dějinami jidiš. Příkladem může být třeba Sholem Aleichem, jenž porovnává svůj život s trhem (“yarid”) a současně se zavazuje k “jazykovému trhu” jidiš. I. L. Peretz, “otec” jidišské literatury, měl v tomto kontextu velmi významný vliv. Nejen, že povzbuzoval spisovatele, aby přešli do svého rodného jazyka, ale jeho autobiografie “Mayne zikhroynes” (Moje paměti) čerpající inspiraci z romantismu ovlivnila velké množství autobiografických textů od mladších autorů.

Carmen Reichert je postdoktorandka na Univerzitě v Augsburgu. V současné době pracuje na projektu věnující se literárním a jazykovým debatám v souvislosti s jazykovou konferencí v Černovicích (Ukrajina). Další informace naleznete zde.