„Kulturní a historická paměť maďarské krajiny v 18. století”
Osa III – Věci, stopy, mapování: prostor v jeho každodennosti
Úvod
Tato disertační práce zkoumá kulturní a historickou paměť zakotvenou ve venkovské a polovenkovské krajině 18. století v Maďarsku. Zabývá se tím, jak místní komunity vnímaly, formovaly a pamatovaly si své okolí, a zaměřuje se na hmotné stopy, prostorové praktiky a symbolické reprezentace, které v průběhu času spojovaly lidi s touto zemí.
Výzkumné otázky
- Jak byla krajina vnímána a zobrazována v právním, náboženském a sociálním kontextu v 18. století?
- Jaké hmotné nebo symbolické stopy minulého využití a významu lze v krajině identifikovat (např. kříže, hraniční značky, vodohospodářské stavby, cesty)?
- Jak se přírodní prvky (řeky, lesy, kopce) staly součástí kolektivní paměti nebo identity?
- Jakým způsobem ovlivnila transformace krajiny – prostřednictvím kultivace, regulace nebo osídlení – kulturní paměť jejich obyvatel?
Metodologie
Výzkum kombinuje přístupy z oblasti environmentální historie, historické antropologie a kritické kartografie. Čerpá z různých historických zdrojů:
- Urbaria a konskripce, odrážející socioekonomické využití půdy.
- Historické mapy a katastrální plány, sloužící ke sledování prostorové organizace a paměti.
- Farní záznamy, nápisy a náboženské památky, sloužící ke sledování symbolických prvků krajiny.
- Narativní zdroje (například místní kroniky) pro mentální a prožívané geografie.
Projekt využívá mikrohistorické případové studie z konkrétních regionů historického Horního Uherska k rekonstrukci interakce mezi lidmi a krajinou.
Empirický Základ:
Primární empirický základ zahrnuje:
- Archivní materiály z Maďarského národního archivu a slovenských regionálních archivů.
- Mapy z 18. století z vojenských a církevních sbírek.
- Terénní výzkum zahrnující dokumentaci dochovaných krajinných prvků (např. kamenné kříže, zbytky starých polních systémů, protipovodňové stavby).
Přínos pro výzkumnou oblast CEFRES 3 – Věci, stopy, mapování
Disertační práce přispívá k pochopení krajiny jako palimpsestu objektů a stop – prostoru poznamenaného vrstvami minulých významů, použití a reprezentací. Předpokládá, že paměť místa se nepřenáší pouze prostřednictvím textů nebo rituálů, ale je také vepsána do terénu prostřednictvím prostorových praktik a zachovaných fyzických pozůstatků. Tím, že zkoumá, jak lidé obývali a interpretovali své prostředí, nabízí tento výzkum historickou perspektivu na tvorbu prostoru a propojuje hmotné objekty s nehmotnou pamětí. Zabývá se také mapováním těchto stop, a to jak doslovně (prostřednictvím GIS), tak koncepčně, jakožto způsob porozumění tomu, jak se krajiny stávají historickými a kulturními archivy.
